Jak jsem potmě hledala lásku

Už nějaký ten pátek moje cello sloužilo jako dekorace v koutě pokoje. Po muzicírovací poradě s Hynkem a Jindrou ale bylo jasné, že vánoční řetěz musí dolů. První úkol, na kterém jsme se s klukama domluvili, byl najít melodii lidovky "Ej, lásko, lásko" podle sluchu. Nikdy jsem nebyla dost trpělivá na to hledat si melodie sama podle sluchu. Vždyť je tu přece strejda google, který mi dá nápovědu v podobě not/akordů během pár chvil, tak proč volit tu těžší cestu, ne?

Oukej, moc se mi do toho nechtělo ("Bude mi to trvat věčnost a mám přece spoustu jiných věcí na práci, ne?"). Vzpomněla jsem si ale na Hynkovu poznámku, že je supr zkusit hrát po tmě nebo se zavřenýma očima. A tak jsem si zapálila pár svíček, zhasla světla a sedla k cellu. WOW!

Nevěřila bych, že zavřením očí se moje vnímání zvuků natolik změní. Člověk je úplně ponořen v tónu, který zní všude okolo.

Háňa chce lézt na slona…

Háni archiv (2007)

Nějak se stalo, že já, Hynek a Jindra sedíme v jedné místnosti, popíjíme argentinské víno a intenzivně namáháme své mozkové závity. Mudrujeme nad ideou, kterou zatím neumíme jednoduše popsat, ale rozhodně se o ni s vámi chceme podělit. Tak trochu se točíme v kruzích – padají slova jako „motivace“, „podle sluchu“, ale i „ztrapnění“ nebo „cvičení“.

Vlastně to je, jako kdyby mezi námi stál slon a každý z nás na něj koukal z jiné perspektivy. Zatímco já stojím u jeho nohou a obdivuji, jaké to je impozantní a majestátní zvíře; Jindra sedí v sedle na jeho hřbetu a rozhlíží se po okolní krajině. Hynek tu drbe slona za ušima, tu balancuje na dosah sloní oháňce a vymýšlí další skopičiny, které by se slonem mohl podniknout.