Háňa chce lézt na slona…

Háni archiv (2007)

Nějak se stalo, že já, Hynek a Jindra sedíme v jedné místnosti, popíjíme argentinské víno a intenzivně namáháme své mozkové závity. Mudrujeme nad ideou, kterou zatím neumíme jednoduše popsat, ale rozhodně se o ni s vámi chceme podělit. Tak trochu se točíme v kruzích – padají slova jako „motivace“, „podle sluchu“, ale i „ztrapnění“ nebo „cvičení“.

Vlastně to je, jako kdyby mezi námi stál slon a každý z nás na něj koukal z jiné perspektivy. Zatímco já stojím u jeho nohou a obdivuji, jaké to je impozantní a majestátní zvíře; Jindra sedí v sedle na jeho hřbetu a rozhlíží se po okolní krajině. Hynek tu drbe slona za ušima, tu balancuje na dosah sloní oháňce a vymýšlí další skopičiny, které by se slonem mohl podniknout.

Tušíte správně, ta neohrabaná metafora měla poukazovat na hudbu a náš vztah k ní. Každý máme za sebou úplně jiné zkušenosti a zážitky, stejně ale máme potřebu spolu mířit k jakési (dosud poněkud mlhavé) představě, ze které ale jasně prosvítá radost ze společného hraní.

Tak a teď opustím abstraktní vody a svými slovy se pokusím vám popsat můj pohled na věc a taky mojí roli – tou asi začnu, abych se do toho nezamotala.

Kdo jsem? Jsem Háňa. Mám ráda muziku. Ráda zpívám. Od druháku na gymplu jsem chodila 3 roky do ZUŠky na cello. Od té doby (a je to vlastně už přes 10 let) jsem typický chronický začátečník. S notama v basovém klíči něco málo zahraju, ale nemám usazenou ani základní techniku. Snažila jsem se mockrát dokopat se ke cvičení, vyzkoušela několik učitelů, ale nikdy to nedopadlo. Fakt mě to štve.

Chtěla bych se na hraních s kamarády umět občas přidat, zahrát jednoduchou melodii bez koukání do not, babičce na Vánoce zabrnkat pár tónů…

A pak přišli kluci (Jindra s Hynkem) a že prý ví jak na to, ale potřebovali by si to na někom ověřit. Juchůů! Oni ví, jak na to. A mě přece nevadí být pokusný králík. Takže jsme si plácli – vlastně jsme si spíš ťukli. Kluci mi pomůžou najít motivaci hrát, víc se sžít se svým cellem. A já jim budu dávat zpětnou vazbu, jak jejich přístup působí na věčného začátečníka, který je občas moc přepracovaný, občas moc ve stresu a prostě málokdy v optimálním nastavení pro rozvíjení svého hudebního já.

Abych si v tom ale nepřipadala tak ztracená, chtěla bych své pokusy a přešlapy sdílet s vámi a doufám, že to bude oboustranně motivující spolupráce.

Nemám ambice vyšplhat se rovnou nahoru, na sloní hřbet, ale chtěla bych se někdy třeba zhoupnout na chobotu – klidně pár čísel nad zemí.

Pojďte to zkoušet se mnou! Houpání ve více lidech je vždycky lepší. A navíc se můžeme po cestě nahoru vzájemně povzbuzovat.

Háňa