Výdech střídá nádech. Stagnaci střídá euforie?

Moje blogovací odmlčení odpovídá naprosté absenci aktivního muzicírování v mém životě v Cambridge. Ze začátku jsem se snažila aktivně hledat muzikanty, se kterými bych byla na stejné vlně. Nějak se mi to ale nepodařilo a po čase jsem rezignovala. Jacqueline stála v rohu za skříní (nebylo jí moc vidět a tak jsem si tolik nevyčítala, že jsem jí koupila letenku na ostrovy a teď se tu na ní práší) a maximum mého hudebního vyžití bylo zpívání s popovými hity v rádiu při cestě autem do práce. Dřív jsem si ani tolik neuvědomovala, jak důležitou roli v mém životě muzika hraje. Návštěvy v ČR jsem ale začala plánovat s ohledem na časové možnosti mých kamarádů muzikantů (OK, poté jsem ověřila i plány mé rodiny, ale jam session jaksi hrála prim) a představa dlouhodobého žití v Cambridge mi přišla nemožná. Vždyť můj život tady prostě nebyl úplný.

Jo, celý tenhle úvod tady píšu tak trochu proto, abych se omluvila a trochu proto, abych vám dala vědět, že se to změnilo, že se zas vznáším na obláčku euforie a že se mi zrovna teď (minimálně v tomhle ohledu) můj život zas jeví jako kompletní!!!

Jak že se to přihodilo? Pro můj život v UK měl nezastupitelnou úlohu couchsurfing - přes skupinu 'Cambridge' jsem sehnala bydlení se supr spolubydlícíma a nějak mi i nadále chodili upozornění na nové příspěvky. Jeden z nich napsal jakýsi Francois. Že prý hledá někoho pro hraní irské muziky. Bez delšího přemýšlení jsem mu napsala, že bych to asi zkusila (však znám dost písniček od Asonance, tak by se to nějak zvládlo). Nikdo se ale neozval a já na to úplně zapomněla. Když si Francois po zhruba 3  měsících moji zprávu přečetl, hned se mi ozval a my začali minimálně jednou týdně zkoušet. A je to super. Je to bezva kytarista nadšený do irské muziky, který tu taky postrádal parťáku na muziku.

Stejně jako můj pokoj je i můj život zas plný muziky (a taky všech těch cajků okolo)

Hlavní myšlenka tohohle miniblogu má být asi to, že pro mě je muzika vážně o lidech. Když máte okolo sebe nadšené lidi, tak vás to nakopává k práci na sobě a vrací vám to spoustu energie. A když se zadaří tenhle zdroj energie obnovit, tak máte prostě pocit, že takhle to má být a zas začnete pracovat na dlouho odkládaných projektech jako je třeba hraní na cello. Nechci slibovat, že budu teď přispívat pravidelně nebo že budu intenzivně makat na svých cello schopnostech (ač se chci pokusit o oboje). Spíš jsem jen chtěla tak nějak potvrdit, že pokud člověk nerezignuje docela, nějak se časem vhodná příležitost objeví. Takže neházejte flinty do žita - ono to přijde! Jen to občas trvá!

P.S. Pokud vám titulek připomíná Jarrety, tak vám mávám a s radostí potvrzuji, že to je narážka na moji oblíbenou písničku od nich!